Co se týče bezbariérovosti, tak jsme byli připraveni na ty nejhorší scénáře, ve kterých nás většina lidí utvrzovala. „Vy jedete do Číny, s vozíkem? To bude asi dost náročný. Jste se zbláznili!“ Vše bylo spíše naopak a dost evropských měst by se mohlo od Číny učit. Je to samozřejmě dáno i tím, že Číňané se s ničím nemažou a když je potřeba, zboří kus historie a postaví super moderní turistickou atrakci a některé věci prostě neřeší, což se o našich památkářích říct nedá. V závěru ani jeden extrém není ideální. Ale zpět k bezbariérovosti. Naše obavy byly poměrně zbytečné a s asistencí se dá většina vyspělé Číny projet takřka bez problémů.
Nejdříve se pojďme podívat na ulice a chodníky. Ulice jsou většinou s rovným povrchem, bez kočičích hlav, což je naše evropská noční můra. Přesto to není úplná idylka. Přechody jsou většinou opatřeny nájezdy, některé chodníky však mají nájezdy tak prudké, že bez asistence jdou stěží zdolat. Ve větších městech jsme zápasili se značením pro slepé, které bylo jak na chodnících, tak i v metru. Nejsme na takové značení zvyklí a jelikož není příliš viditelné, občas se stalo, že jsme se ve chvíli menší nepozornosti zasekli předními kolečky, Míša z vozíku vyletěla jak namydlený blesk a Lukáš ji v závěsu následoval. Zní to možná trochu nadsazeně, ale občas jsme k tomu skutečně neměli daleko.
Dále se zaměříme na turistické atrakce. Většina z těch nově postavených a moderních disponuje prostornými výtahy. U těch starších se to Číňané snaží vyřešit nájezdy a plošinami. Samozřejmě se nedostanete úplně všude, ale snaha se cení a kde holt nebyla plošina, zabraly Lukášovy svaly. K ovládání plošin je většinou potřeba místního personálu. A zde nastává několik problémů. Buď zaměstnanci s plošinou neuměli, nebo byla momentálně „out of order“, nebo se na personál čekalo tak dlouho, že jsme to raději vzdali a Lukášovy svaly se opět ukázaly jako nejspolehlivější možnost. Často v Číně narazíte na vysoké prahy u tradičních staveb, kdy je to většinou řešeno tak, že je nájezd v jednom z několika vchodů. Je tedy dobré nejprve pořádně prozkoumat možnosti, než se rozhodnete práh překrosit.
Dále se podíváme na metro v Šanghaji a Pekingu. Za celou dobu jsme se snad nesešli se zastávkou, kde by chyběl výtah nebo plošina. Snad každá stanice měla minimálně jeden bezbariérový vstup a výstup (pozor stanice může mít i pět vchodů různě roztroušených po ulicích a pouze jeden bezbariérový, občas stačilo přejít rušnou silnici a našli jsme jej). Tyto vchody a východy jsou velmi špatně značené a v některých případech lze speciální výtahy používat pouze za asistence zaměstnance metra, jinak jsou vypnuté. Holt je většinou potřeba počítat s větší časovou rezervou. Více detailů popisujeme v sekci Metro.
Ve zkratce zmíníme ještě vlaky, které jsou velmi moderní, tím pádem bezproblémové. Nástupiště jsou většinou ve výšce vlaku, vlaková nádraží disponují výtahy, vlaky jsou vybaveny alespoň jedním bezbariérovým vagonem s toaletou. Bohužel se vozíčkář do uličky mezi sedadly ve vagonu nedostane. Je totiž příliš úzká a vagony nejsou nijak vybaveny asistenčními židlemi, jak to bývá zvykem v letadle. A tak se zde musí vozíčkář spolehnout na svůj doprovod. Možná se tu počítá s tím, že celou cestu stráví na vozíku, což ale na dlouhé trase není příliš komfortní.
