Cestování bez bariér

Pekingské metro

zpět

Pekingské metro je složitá spleť čtrnácti různě propojených tras, ve kterých se těžko orientují samotní Pekingšťané, natož cizinci. Cena lístku se pohybuje podle toho, kolik zastávek jedete. Koupení lístků je jednoduché. Na prodejním automatu označíte zastávku, kam chcete jet, zadáte počet cestujících a zaplatíte. Za naší návštěvy automat přijímal pouze bankovky v hodnotě 5 a 10 Juanů. Velkou nevýhodou automatu je, že neukazuje vhodnou trasu s přestupy. V dopravní špičce mezi 7-9 hod. a 17:30-20:00 hod. se snažte metru vyhnout, pokud možno. I přes kratší intervaly je metro totálně přecpané a bez trocha drzosti se do vagonu nemáte šanci dostat. To bohužel platí i na stanicích před výtahy. Metro je rozhodně nejpoužívanější, nejlevnější a nejrychlejší dopravní prostředek v Pekingu.

     

Co nás na metru nejvíce překvapilo a chvilku nám trvalo, než jsme si na to zvykli, byly bezpečnostní prohlídky zavazadel. Ty byly před každým vstupem do metra. Takže buďte vždy připraveni na skenování zavazadel a průchod detekční bránou.

Za celou dobu jsme se nesešli se zastávkou, kde by chyběl výtah nebo plošina. Snad každá stanice měla minimálně jeden bezbariérový vstup a výstup (pozor stanice může mít i pět vchodů různě roztroušených po ulicích a pouze jeden bezbariérový, občas stačilo přejít rušnou silnici a našli jsme jej). Tyto vchody a východy jsou velmi špatně značené a v některých případech je lze používat pouze za asistence zaměstnance metra, jinak jsou vypnuté.

Další nevídanou věcí v metru je výpravčí. Ten kontroluje připravenost vagónů k odjezdu. Když se do něj náhodou někdo nevejde, decentně ho výpravčí do vagonu dotlačí. No upřímně, spíš docpe. Mimo to zajišťuje hendikepovaným doprovod, který jej ze stanice vyvede nebo pomůže při přestupu. Takhle to zní moc dobře, ale vždy to mělo nějaký ten maličkatý háček a téměř nikdy se to neobešlo bez problémů. Málo kdo z výpravčích a přivolaného doprovodu uměl anglicky, a když už, tak jenom několik frází. Když už jsme potřebovali poradit, museli jsme mít vše psané jejich znaky. Ve výsledku to pak vypadalo, že jsme si museli ke každé cestě přičíst časovou rezervu 30–40 minut. A to nejenom proto, že s nimi byla špatná domluva, ale v několika případech jsme se u přestupů sešli se špatným nebo dokonce žádným označením výtahu, plošiny nebo bezbariérového východu. Při nálezu výtahu či plošiny nebylo vždy vyhráno. Buď bylo vše vypnuté, takže nás čekalo hledání obsluhy a pak zdlouhavý dorozumívací proces, ze kterého občas vyplynulo, že zařízení neumí obsluhovat, anebo bylo delší dobu mimo provoz. Když už jsme nějaké to funkční zařízení našli, tak zase jezdilo hyper šnečí rychlostí nebo jeho příprava zabrala víc času než svezení se po schodech. Vše záleželo na stanici od stanice. Postupem času nás u každého výstupu z metra čekala malá mise spočívající v tom být neviditelní před výpravčím. Zamaskovaní vystupujícími lidmi jsme vyběhli jako střela z vagonu k eskalátorům a pokračovali dál. Oni totiž vozíčkáři po eskalátorech nesmějí jezdit, ale když už nás na nich viděli, nic s námi nesvedli.